Za poslední dva tři roky popisuje mnoho psychologů, psychiatrů i praktických lékařů stejný jev: v ordinacích přibývá pacientů, kteří přicházejí s konkrétní žádostí. „Myslím, že mám ADHD.“ Nebo autismus, nebo posttraumatickou stresovou poruchu, nebo komplexní trauma. Často s detailním seznamem příznaků, někdy i s odkazy na konkrétní videa, podle kterých u sebe diagnózu poznali.
Tenhle posun má dvě tváře. Jednu užitečnou — povědomí o psychických obtížích roste, stigma se snižuje, lidé se nebojí říct nahlas, že něco není v pořádku. Druhou problematickou — sociální sítě jsou špatný diagnostický nástroj, a to z důvodů, které stojí za vysvětlení.
Co se vlastně stalo
Diagnostické kategorie typu ADHD, autismus nebo úzkostná porucha existují v odborné literatuře desítky let. Co je nové, je jejich masivní popularizace ve formátu krátkých videí, kde tvůrce — často bez jasně ověřitelné odborné kvalifikace — popisuje, „jak ADHD vypadá zevnitř“, „znaky, že máte vysokofunkční autismus“, „jak poznat, že vás vychovala narcistka“. Algoritmus tato videa ukazuje lidem, kteří se v nich aspoň trochu poznali, a tím účinek násobí.
Výsledkem je rostoucí počet lidí, kteří přicházejí přesvědčeni o své diagnóze ještě dřív, než s odborníkem promluví. To samo o sobě není problém. Problém je, že příznaky duševních poruch se nedají rozpoznat „okem“, jak to vypadá v reklamě na šampon.
Proč nestačí rozpoznat se v příznacích
Sebediagnóza naráží na několik komplikací, které si lidé málokdy uvědomují.
Příznaky se překrývají. Roztržitost, úzkostná nálada, problémy se soustředěním, výkyvy emocí, sociální nešikovnost — to vše může být ADHD, ale taky úzkostná porucha, deprese, vyhořelost, dlouhodobý nedostatek spánku, působení traumatu, tělesné nebo hormonální onemocnění nebo prostě životní fáze, kdy je člověk přetížený. Z příznaků samotných diagnózu sestavit nelze — důležitý je jejich vývoj, kontext, vyloučení jiných vysvětlení. Lékaři tomu říkají diferenciální diagnostika: systematická detektivní práce, kdy odborník vylučuje jednu možnost za druhou, dokud nezůstane ta nejpravděpodobnější.
Některé „příznaky“ má každý. Spousta toho, co se ve videích prezentuje jako „znak ADHD“, patří k normálnímu fungování. Občas něco zapomenete, ztratíte motivaci, zhoršeně se soustředíte na nezajímavou práci. Mezi „mám občas tyto potíže“ a „mám klinicky významnou poruchu“ je obrovský rozdíl, který se ve videích smývá.
Konfirmační zkreslení dělá svoje. Když začnete sledovat obsah na téma ADHD, začnete si víc všímat momentů, které mu odpovídají, a méně těch, které ne. Mozek je k tomu od přírody nastavený. Cítíte se „pochopeni“ — což je samo o sobě úleva — ale není to diagnóza. Některá videa jsou navíc cíleně formulována tak, aby se v nich našla velká část publika („Jste často unavení? Prokrastinujete? Máte ADHD!“). Tomuto mechanismu, na kterém stojí i horoskopy, se v psychologii říká Barnumův efekt: lidé snadno přijímají obecná tvrzení jako přesný popis sebe samých.
Co může vypadat jako ADHD
Pár věcí, které se v praxi často ukáží jako vysvětlení toho, co lidé přicházejí řešit jako „pravděpodobné ADHD“:
Chronicky narušený spánek. Dlouhodobý stres a vyhořelost. Nediagnostikovaná úzkostná nebo depresivní porucha. Užívání kofeinu, alkoholu, lehkých drog. Životní styl plný digitálního přepínání pozornosti, který by zhoršil pozornost komukoli. Hormonální změny — například perimenopauza nebo onemocnění štítné žlázy. Posttraumatické reakce po náročných životních událostech.
To neznamená, že ADHD u vás být nemůže. Znamená to, že stejné příznaky mohou vyrůstat z více zdrojů — a léčba, která pomůže u úzkosti, je jiná než léčba ADHD, a obráceně. Stojí navíc za připomenutí, že ADHD je neurovývojová porucha — vrozená odlišnost ve fungování mozku, jejíž známky bývají patrné už od dětství. Naproti tomu mnohé stavy, které ji v dospělosti napodobují, jsou reakcí na současné prostředí. Právě proto kvalitní vyšetření zkoumá anamnézu až do dětství, dopad potíží na fungování a jejich výskyt ve více oblastech života — práce, vztahy, domácnost.
Co tím nechci říct
Tento článek není zlehčování. Pokud máte dlouhodobé potíže se soustředěním, organizací, výkyvy nálad nebo jakýmkoli dalším projevem, který vám komplikuje život — vaše zkušenost je reálná. Není to „že byste si vymýšleli“ ani „že by to měl každý“. Hledat příčinu a pomoc je správný krok.
Stejně tak není smyslem říkat, že tvůrci popularizačního obsahu na sociálních sítích jsou plošně nezodpovědní. Část z nich dělá svou práci dobře a otevírá citlivá témata, o kterých se dřív nemluvilo. Některé osobní příběhy reálně pomohly lidem rozpoznat, že u nich něco není v pořádku, a vyhledat pomoc.
Smyslem je říct, že mezi „rozpoznat se“ a „mít diagnózu“ je krok, který nejde přeskočit. A ten krok je důkladné posouzení odborníkem.
Co s tím
Pokud se v něčem z toho, co jste viděli na TikToku či Instagramu, poznáváte natolik, že vám to komplikuje život, doporučuju jednoduchý postup. Nestanovujte si diagnózu sami, ale ani ji neignorujte. Vezměte své pozorování jako vstup — ne jako závěr — a zajděte za psychologem, psychiatrem nebo aspoň za praktickým lékařem, který vás může nasměrovat. Vezměte si s sebou seznam toho, co konkrétně vnímáte jako problém. Buďte otevření tomu, že se může ukázat něco jiného, než jste čekali — a že to může být dobrá zpráva.
A pokud vám někdo říká, že „diagnózu si můžete dát sami, odborníci jsou jen pro ty, kdo chtějí léky“ — buďte opatrní. Diagnóza není jen nálepka, je to také vodítko k tomu, jak se dá pomoct. Pokud dostanete nálepku špatně, pomoc se mine cíl.